Kombinovaná technika na kartonu, 27 x 33 cm, rámováno, signováno vpravo dole.
Významný český malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor a loutkový, divadelní i filmový výtvarník. Studoval UPŠ v Praze v ateliéru u J. Bendy, mezi jeho učitele malířství patřili také F. Kysela. Z. Kratochvíl a A. Hofbauer, sochařství J. Mařatka nebo J. Horejc, keramiky H. Johnová a sklářství J. Drahoňovský. V r. 1931 se v Praze konala Mezinárodní loutkářská výstava a devatenáctiletý mladík na ní měl věnován celý vlastní díl expozice. V té době už spolupracoval s prof. Skupou a jeho divadlem, kde dodal dnešní tvář již dříve vytvořené známé loutce Hurvínka. Po absolutoriu se k němu štěstí neotočilo zády a nastoupil prakticky vzápětí do největšího nakladatelského domu Melantrich, kde se věnoval kresbám do novin a časopisů. R. 1936 se po odjezdu Voskovce a Wericha uvolnily prostory divadla Rokoko a Trnka se jich ujal. Založil tam vlastní scénu Dřevěné divadlo. Odehrál tři autorská a premiérová představení a díky svatební cestě a manažerské benevolenci divadlo přenechal raději dalšímu nájemci. Začal se však věnovat ilustraci knih a nedlouho poté získal první vavříny. Ve válečných letech se Trnka věnoval svému prvnímu malířskému období, které představuje jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Z tematických žánrů se věnoval portrétům, zátiším, krajinám, ale také jemu velmi blízkému tématu obrazům s motivem divadla. V malířství je solitér, přesto naprosto vyjímečný a nepřehlédnutelný. Na konci války ho zachránilo před totálním nasazením angažování na Barrandově, ale po válce už jeho kroky mířily jinam. V r. 1946 založil studio Loutkového filmu, na jehož místě dnes stojí Nová scéna ND. Právě práce na animovaných filmech a zejména obrovský mezinárodní úspěch filmu Sen noci svatojánské mu přináší mezinárodní proslulost. I v této době si však stále nacházel čas na ilustraci a jeho poslední vlna malířského období, kdy se vrátil k plátnu jsou šedesátá léta. V tomto období z nich vyjadřuje radost a osobitá umělcova imaginace, která společně s jeho pevným a svěžím autorským rukopisem představuje mimořádně důstojnou epochu. Ve stejné epoše však nechal promlouvat svůj rukopis i skrze sochy. Trnkovo dílo je určeno pro nejširší diváckou obec a plným právem se dá označit jako nadčasové.
Autor viz T 2/606, TD 199, V 4/471, B 10/277, NEČVU 2/869.